Padesát bivaků

Sečteno dohromady jsem tři roky z posledních padesáti let čundroval. Všechny výpravy, jak jsme jako malí říkali vícedenním výletům do přírody, měly jedno společné. Každý večer jsme se museli rozhodnout, kde dnes budeme spát. S přáteli jsme vždy našli nějaký pelíšek pro nocování s různou mírou pocitu bezpečí, tepla a odpočinku před další cestou. Platilo to stejně při kempování na terasách zaniklých měst Inků v Andách, na pláních plných divoké zvěře v Serengeti, ve výšce sedm a půl kilometru na Shisha Pangmě, v neprostupném západokavkazském pralese, mezi medvědy na Aljašce nebo v ohradě se slepicemi u Vimperku. Mnohá místa jsem si užil jen pár hodin, přesto si jejich atmosféru pamatuji dosud. Zkoušel jsem vyfotografovat napětí a nejistotu před další cestou, euforii na konci těžkého dne, poetiku okolní přírody. Většina momentů zůstane jen v mé paměti, ale několik zachycených chvil vám chci ukázat na výstavě padesáti fotografií.

6. Tábor bez vody, zato s výhledy

Poslední trapínka, jak Rusové říkají stezce, se ztratila už před čtyřmi dny. Prodírali jsme se bez mapy pralesem podél řeky Uruštěn v Západokavkazském zapovědniku, který zůstal ušetřený lidským zásahům jako velkoknížecí loviště už dávno před vyhlášením rezervace v roce 1924 radou sovětských komisařů. I přes trable s obtížným terénem nás neopouštělo nadšení z divoké a výjimečné přírody. Jediné známky působení lidí jsme našli na obrovských jedlích v podobě starých záseků, které už zarostly hluboko do kůry. Na skalách rostly tisícileté tisy, u řek se válely parohy s lebkami jelenů čtrnácteráků, úctyhodné čelisti divokých prasat, Zbyšek našel i kus lebky medvěda. Najednou jsme přišli na metr široký a stejně hluboký koridor vyšlapaný zubry. Přestože jich tu na ploše 350 000 hektarů žily stovky, žádného zubra jsme neviděli. Údolí se změnilo v úzký kaňon s vysokými skalními stěnami a my museli vyšplhat na boční hřeben. Zakempovali jsme na skalním ostrohu, Pet s Timem sestoupili do hluboké rokle pro vodu na vaření. Jasné ráno otevřelo úžasný výhled na tři světové strany. Během dalších pětadvaceti let jsem takovou divočinu jinde na Zemi nenašel.

13. Vynořili se ze tmy a tančili

Chtěli jsme přejít přes hlavní himálajský hřeben z Tibetu do Nepálu v oblasti Mount Everestu. Kamarád Lanč byl rok před tím na expedici z jihu a radil "lehce seskákat po pár kamenech" ze sedla Lho La do základního tábora na nepálské straně. Pak jsme stáli ve výšce šest tisíc metrů a koukali dolů na camp a měli pod sebou rovnou stěnu. Sáhli jsme si na severní stěnu Everestu, ale vrátili se na travnaté tibetské pláně. Cesta k dalšímu "nízkému" sedlu Nangpa La byla s mapou jedna ku půl milionu nejasná. Martin s Fenkem hledali pastevce, oni zatím našli nás. Nerozuměli jsme si ani slovo. Malovali jsme obrázky, ukazovali peníze a pomocí posunků dohodli na zítřek tři jaky s průvodcem na čtyři dny do Náámpííláá. Když nás ledový vítr zahnal do stanu, Bob s Ivanem nevěřili, že by ráno někdo přišel a natož jaci. S obavami jsem usínal, když se tmou blížil zpěv s muzikou. Vylezli jsme ze spacáků a přivítali zpívající rodinu Tibeťanů. Odpolední vyjednávač hrál na zvláštní housličky spojené s bubínkem, melodie byla nenapodobitelná. V noci se mi honila hlavou, ale ráno byla pryč. Zato venku stál připravený jakař Tsundy se svými zvířaty.

24. Slunce zapadlo za Pacifikem

V Severní Americe milovníci přírody vymysleli systém národních stezek, tedy National Trails. Bez přípravy a rozmýšlení jsme se s Romanem ocitli na ostrově Vancouver a v mapě našli trail Long Beach, tedy dlouhá pláž. Po pobytu v horách nám připadlo krásné se projít po pobřeží Pacifiku a příležitostně se koupat v moři. Odstavili jsme auto a vyrazili stezkou do pobřežního pralesa národního parku Pacific Rim. Zastavila nás policejní páska přes cestu s výstrahou, že oblast je nebezpečná kvůli výskytu "Cougar", který zabil domácího psa. Jenže my nevěděli, co je ten "Cougar". Nebylo se koho zeptat, zpět se nám nechtělo a tak jsme ještě kousek popojeli a dohodli se, že je to asi nemoc. Něco jako vzteklina. Prales byl nádherný, stezku jsme několikrát ztratili nebo ji zalil příliv, nikde nikdo. Brzy jsme na vlastní kůži poznali, že trvalé ohnutí stromů na pobřeží způsobil stálý vítr a že mořská voda tu má v červnu deset stupňů. Večery se barvily do oranžova sluncem zapadajícím za oceán, do noci jsme sedávali u ohně ze dřeva vyplaveného mořem a v klidu usínali. Taková čundrácká pohádka. Po návratu jsme se dozvěděli, že "Cougar" není psí nemoc, ale horský lev neboli puma. Nemocná šelma zatím napadla školní třídu a zabila paní učitelku bránící děti. Pak už jsme výstražné tabulky brali vážně.

38. Bambusový bivak

Expedici většinou rozdělíme na sportovní část a následné čundrování, při kterém poznáváme navštívený kraj. Po výstupu na krásný sedmitisícový vrchol Baruntse v nepálském Himálaji jsme se rozhodli projít po proudu údolí řeky Honku Khola, která pramenila nedaleko základního tábora. Měli jsme dvě mapy, jen v jedné byla podél řeky namalovaná cesta. Opustili jsme francouzské přátele, kteří s Daliborem doprovodili nosiče přes hory za sedm dní k letišti. Naše pěšina zmizela po dvou dnech a my proklínali lehkomyslnost kartografů. Za další dva dny jsme si ukazovali na první keřík bambusu, potom jsme se jím prodírali ještě týden. Na strmých svazích až dva tisíce metrů hlubokého údolí jsme těžko hledali místo k postavení dvou stanů. Několikrát jsme v dešti rovnali chatrné plošinky nebo ve tmě zalehli jen tak. Jeden z dvojice se přikryl tropikem, druhý mokrým stanem. I v takovém provizoriu se poutník "zabydlí", najde větev pod hlavu, schová boty pod kámen, připraví pití, odtrhne pijavice a věří v dobrý konec. Někdy najde i sílu se sám vyfotit, jako já v bambusovém bivaku.

44. Čekání na vrchol

Noci ve velkých výškách jsou zážitkem, přesněji děsným zážitkem. Většinou z únavy snadno usnu, tím přestanu aktivně dýchat a probudím se s pocitem přidušení. Nahoře nad sedmi kilometry je polovina kyslíku než v nížině. Mívám nutkavý pocit vystrčit hlavu nejen ze spacáku, ale přímo prorazit hlavou plachtu stanu. Potom už neusnu, čučím do tmy a podezíravě sleduji životní pochody v těle. Strachuji se, že opuchám, cítím zrychlený tep a žaludek je jako na vodě. V duchu přísahám, že s prvním světlem uteču dolů, vrchol mě nezajímá. Jsem naštvaný na parťáka, jak si klidně oddychuje a snad i spí. Až později se mi svěří, jak strašnou noc prožil. Po několika výpravách jsem se přece jen naučil nahoře nocovat. Večer si co nejdéle povídáme, probereme správnou velikost tablety na spaní, aby ukrojila dostatečnou část noci, ale aby ráno co nejméně bolela hlava s neprokysličeným mozkem. Depku nejlépe zvládám v sedě, někdy rozsvítím čelovku, natáhnu si kapuci, aby mi jinovatka ze stěn stanu nepadala za krk, a koukám do jednoho místa. Konečně začíná svítat, vařič prohřeje malý prostor stanu, probereme dnešní cestu a najednou je děsivá noc zapomenutá. Tak jsme to prožili s bráchou i před vrcholovým dnem na osmitisícové Shisha Pangmě.

49. Pohled zpátky

V bílém světě velehor jsou stany vlastního campu dobrým orientačním bodem. Když jsem při pokusu o zdolání Gasherbrum dvojky dolezl k Jirkovi, byl čas pohledem dolů posoudit, kolik jsme od rána urazili. Výstava fotografií Padesát bivaků je také ohlednutím za ušlou cestou.

Nahoru
Zpět na seznam výstav