Vycházková trasa Aichelburg

Šlechtic Berthold Aichelburg, který vlastnil maršovské panství v letech 1829 až 1861, výrazně ovlivnil rozvoj východních Krkonoš a přispěl ke zlepšení života zdejších horalů. Podpořil založení sklárny a několika brusíren dřeva v Temném Dole, postavil pilu se šindelárnou a přádelnu lnu. V Malé a Velké Úpě výhodně prodal horalům pozemky pro založení nových luk a chalup. Po revolučním roce 1848 pochopil nutný rozvoj samosprávy i místních úřadů. Prosadil zřízení soudního okresu Maršov i otevření hraničního přechodu s celnicí v Malé Úpě. Byl výborný muzikant a skladatel. K pivovaru přistavěl divadelní sál a v roce 1855 založil promenádní koncerty v Janských Lázních, kde vystupovala i jeho kapela. Lidem se žilo lépe a měli Bertholda v úctě. Proto 8 km dlouhá vycházková trasa z Horního Maršova na Valšovky nad Velkou Úpou nese jméno Aichelburg. Začíná Na Kopečku poblíž historického areálu hřbitova, prochází kolem řady významných a zajímavých objektů v Maršově a v Temném Dole. Odtud stoupá po lesních cestách, které nejsou vhodné pro horská kola, k opravenému lesnímu hrádku Aichelburg. Cestou si můžete v galerii Veselý výlet v letní sezóně půjčit klíče od hradní síně. Půldenní vycházka pokračuje úbočím Světlé hory přes významný soubor lidové architektury na Velkých Tippeltových boudách a končí u horské farmy Sosna s občerstvením na Valšovkách. Hradní společnost Aichelburg, zřizovatel a provozovatel trasy, vám přeje hezký výlet.

Škola

První škola vznikla v Maršově snad v 16. století. V pořadí druhá školní budova stála od roku 1794 právě na tomto místě. Do roubeného domu s valbovou střechou chodily děti z Maršova, Temného Dolu a Dolních Lysečin. V roce 1865 dokonce 340 žáků. Roubenka nevyhovovala a tak obce postavily v roce 1886 novou školu ve středu Maršova. V roce 1892 hned vedle přibyla měšťanská škola. Obě budovy sloužily základnímu školství sto let. Díky úsilí prvního svobodně zvoleného obecního zastupitelstva byla od dubna 1992 do září 1993 postavena za 68 miliónů nová škola s fasádou z lícových cihel podle návrhu architektky Jindřišky Crickettové. Je odtud vidět. Slouží pro 230 žáků z Horního Maršova, Malé Úpy a Pece pod Sněžkou.

Hřbitovní areál

Renesanční kostel Nanebevzetí Panny Marie na maršovském hřbitově je jednou z nejstarších a nejcennějších památek Krkonoš. Byl postaven italským stavitelem Carolo Valmadim v letech 1605 až 1608 na místě dřevěného kostelíka, který tu stál od roku 1568. Rekatolizace Čech po roce 1620 vyhnala z Maršova luterány. V roce 1622 odtud odešlo mnoho rodin i farář Zacharias Schmidt, který se o stavbu kostela přičinil. Z protestantských časů se uvnitř kostela dochovala kamenná křtitelnice z roku 1572. Barokní oltář z konce 17. století byl teprve nedávno kvůli zlodějům demontován a uložen ve střeženém depozitu. Po úderu bleskem 3. 6. 1868 shořel celý krov kostela a roztavily se staré zvony. Ještě do Vánoc byly do opravené věže osazeny nové. V roce 1899 zvony přenesli do věže dokončeného dolního kostela, odkud odešly do l. světové války. Fara z konce 16. století je barokně přestavěna, stejně jako její hospodářský dvůr. Barokní je i socha sv. Jana Nepomuckého. Rok vzniku 1717 je uveden v textu formou chronogramu. Na hrobce Aichelburgů, přestavěné v roce 1865 pro důstojné uložení Bertholda Aichelburga, nesou štítonoši jeho hraběcí znak s textem DE DEO AUXILIUM - Od Boha pomoc. Mezi mnoha zajímavými náhrobky vyniká třetí u zdi, vpravo od vstupního portálu. Pro příbuznou rodinu Friesů ho zhotovil významný sochař Emil Schwantner. Celý areál, včetně velké lípy staré 400 let, je kulturní památkou chráněnou státem.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Aloise Czernin-Morzinová koupila maršovské panství od Aichelburgů 31. 12. 1882. Již tehdy věděla, že stavba nového kostela je nezbytná. Osvícená hraběnka Czerninová, která se synem Rudolfem hradila 80% nákladů, prosadila zadání projektu významnému českému architektu Josefu Schulzovi, mezi jehož díla patří velké pražské stavby jako Národní muzeum, Rudolfinum i Národní divadlo. Ještě v roce 1894 byly vyhloubeny základy. 22. 9. 1895 byla stavba slavnostně zahájena. Za léto 1896 byla postavena celá loď včetně krovu, v roce 1897 přibyla věž a vše se připravilo ke vztyčení krovu věže. Ovšem obrovská povodeň z 29. na 30. 7. 1897 odnesla připravenou vazbu věže a zaplavila i uvnitř stavbu štěrkem a balvany. V roce 1898 byly dokončeny vnitřní klenby, vztyčen nový krov věže do výšky 53 metrů a celá střecha kostela pokryta dvoubarevnou břidlicí. Poslední rok stavby patřil interiéru a zařízení, 15. 10. 1899 byl nový kostel Nanebevzetí Panny Marie vysvěcen. Zdejší zvony byly zničeny v 1. a znovu ve 2. světové válce. 15. 8. 1998 věnoval 750 kg těžký zvon Duch svatý pravnuk Aloisie Josef Czernin-Kinsky s manželkou Theresií. Nese český a německý nápis "Pro smíření a mír". Kostel je chráněnou kulturní památkou.

Pila

Maršovskou pilu a strojní šindelárnu založil hrabě Berthold Aichelburg v roce 1859. Zpracovávala část dřeva z panských lesů, větší díl spotřebovaly sklárny v Temném Dole a brusírny dřeva. Trámy, prkna a dřevěné šindele, které pokrývaly v 19. století všechny krkonošské střechy, vyráběli horalé dříve ručně. Využití vodního pohonu pro pořez kulatiny i štípání šindelů přispělo ke stavebnímu ruchu té doby. Povodeň 30. 7. 1897 pilu úplně zničila a majitel panství Rudolf Czernin-Morzin ji postavil v roce 1898 znovu. Dodnes slouží vodní dílo s turbínou, pilnice i přilehlá hala. Později přibyly další provozy. Nyní pilu provozuje společnost KUMIHAL, v jejím areálu je i sídlo lesní správy.

Okresní soud

Potvrzením Maršova jako správního centra východních Krkonoš bylo ustavení Soudního okresu Maršov v roce 1851. Iniciátorem byl majitel panství Berthold Aichelburg. První čtyři roky úřad sídlil v kancelářích panství, až hraběte Aichelburg v roce 1855 postavil soudní budovu. Spolu s okresním a berním úřadem, soudem, věznicí, notářstvím a pojišťovnou (MBV) sem byla přenesena i nově ustanovená samospráva obce. Dvoupodlažní kamenný dům má dodnes valbovou střechu, typický prvek veřejných a správních staveb z 18. a 19. století. Povodeň v noci z 29. na 30. 7. 1897 strhla polovinu domu. Proud odnesl obecní pokladnu, úřední dokumenty a nejstarší historické dokumenty východních Krkonoš. Dům byl opraven, ale již v roce 1902 se úřady přestěhovaly do sousední nové soudní budovy. Ta od zrušení soudního okresu po roce 1945 slouží k bydlení. Původní budovu soudu koupil po povodni obchodník a starosta Johann Pfluger, potom Franz Gottstein. Zřídili v přízemí odchod s potravinami, smíšeným zbožím a drogerií. V roce 1938 prodávali i stavební materiál, uhlí a součástí byla malá benzinová stanice. Obchod tu je otevřen bez přestávky sto let. Současný majitel pan Milan Hlaváč dům renovoval a rozšířil v podkroví o rodinný pension.

Radnice

Povodeň v noci z 29. na 30. července 1897 strhla na tomto místě domek starosty Johanna Pflugera. Když se všechny úřady Soudního okresu Maršov přestěhovaly do nové budovy na náměstí, původní sídlo soudu starosta koupil a zřídil tu obchod. Parcelu se zbořeništěm přenechal Spořitelně Maršov IV, aby tu v roce 1906 postavila své sídlo v moderním secesním stylu. V přízemí byla lékárna s velkým výkladcem. Kamenická škola v Hořicích k otevření domu vytvořila kašnu se sochou Spravedlnosti, která nese na štítu pečeť obce. Od roku 1945 je v domě sídlo obecní samosprávy. Přestavba v 60. letech přinesla zjednodušení střešní konstrukce a zánik lékárny. I tak byl dům s kašnou vyhlášen chráněnou kulturní památkou.

Pivovar

První zmínka o pivovaru v Maršově je z roku 1599, ale nám známý vznikl kolem roku 1800. Součástí byl tehdy jediný zdejší hotel Pivovarský dvůr (Brauhof), ke kterému v roce 1855 hrabě Berthold Aichelburg nechal přistavět velký sál pro divadelní představení a koncerty. Jeho syn Alfons A. dokončil modernizaci pivovaru s varnou na 30 hl v roce 1879. Vrchol vaření piva v Maršově byl za Czernin-Morzinů v roce 1908, kdy roční výstav dosáhl 5300 hl. V roce 1926 koupil pivovar i s hotelem Měšťanský pivovar v Trutnově, který za dva roky vaření piva ukončil a v Maršově zůstala jen stáčírna. V roce 1942 vyhořel hotel a část pivovaru, zbytek zajímavé stavby od té doby chátrá.

Mlýn

V Maršově bývalo několik mlýnů, ale tento byl největší. Náhonem přivedená voda z Lysečinského potoka poháněla mlýnské kolo na pravé, horní straně domu. Kromě obilí se tu mačkal olej ze lněných semínek, který byl po staletí důležitou součástí jídla horalů. Současná stavba s polovalbovou střechou je z první poloviny 19. století. Reliéf nad hlavním vchodem připomíná poslední stavební úpravy provedené mlynářem Vinzenzem Adolfem. K mlýnu patřilo i velké hospodářství a pozemky na okolních stráních. Po roce 1945 dům ztratil původní význam. Část mlýnského náhonu dnes využívá umělá líheň pstruhů.

Zámek

V roce 1744 se Maršov, který tehdy vlastnil významný krkonošský šlechtický rod Schaffgotschů, stal samostatným panstvím. Z panského domu, postaveném kolem roku 1700, úředníci spravovali horské obce a lesy východních Krkonoš. V roce 1792 Jan Berthold Schaffgotsch se svým zetěm Alfonsem Aichelburgem postavili na místě panského domu dvoupodlažní klasicistní zámek s jednou hlavní budovou. V roce 1829 se majitelem stal nezletilý Berthold Aichelburg. Za je života se zámek nezměnil. Po hádce s manželkou Theodorou Ernestinou Aichelburgovou rozenou Schulpovou, se Berthold A. v prostředním pokoji prvního patra zámku 13. května 1861 zastřelil. Jeho syn Alfons A. přistavěl v roce 1869 tři zadní křídla zámku, která vytvořila uzavřené čtvercové nádvoří. V letech 1907 až 1910 provedli v novorenesančním stylu celkovou přestavbu hlavního křídla zámku Czernin-Morzinové. Tehdy vznikla i čtyřboká věž s kopulí, mansardovou střechu měl zámek od samého počátku. Po konfiskaci rakouského majetku v roce 1945 získala zámek i anglický park založený v 18. století obec Horní Maršov, která jej v roce 1997 prodala do soukromých rukou. Zámek je chráněnou kulturní památkou.

Kamenný sklad přádelny lnu

Stavbu přádelny lnu inicioval Berthold Aichelburg, ale zahájení provozu v roce 1861 se nedožil. Jeho manželka Theodora továrnu provozovala do roku 1867, kdy ji prodala firmě pánů Morawetze a Oberländera z Úpice. Dobře zaběhnutý podnik při bouři 16. května 1887 vyhořel. Brzy byl provoz obnoven a rozšířen novým majitelem, firmou J. A. Kluge z Horního Starého Města. Pracovalo tu až 300 lidí. Přádelna lnu byla v provozu přes 130 let, až do jara 1992. V posledních desetiletích vedle hlavního provozu běžela i přádelna umělých vláken a šití výrobků z lněné tkaniny. Aichelburgova textilní továrna navázala na tradici předení a tkaní v horských chalupách Krkonoš. Ještě v roce 1865 bylo na maršovsku 154 domácích tkalců, ale ti nemohli konkurovat průmyslové výrobě. O dvacet let později už nezbyl ani jeden. Kamenný sklad surového lnu, který se od konce 18. století hojně pěstoval i ve vysokých polohách Krkonoš, byl součástí továrny od samého začátku. Je příkladem dobré kamenické práce. Stavitelé dokázali využít i nepříliš foremné, různě velké kameny a vytvořit z nich objekt se zajímavou tváří. Stačí se podívat na jednotlivé detaily fasády, malé spáry mezi kameny i slícování nosných zdí. Kamenný sklad je chráněnou technickou památkou.

Křížová cesta

Kaple svaté Anny stojí v osadě Stará Hora jen 450 metrů odsud. Patří mezi nejstarší sakrální stavby východních Krkonoš a o jejím vzniku se zachovala zpráva: "Tato kaple zřízena byla Johannem Benschem a jeho manželkou Elisabethou s vysokým vrchnostenským svolením v roce 1752 a se svolením vysoce ctěného kunzistoria královéhradeckého dne 22. října 1752 od tehdejšího pana faráře Franze Antona Čeregetha zasvěcena byla. Když potom tatáž od Johanna Bensche roku 1810 byla zvětšena a od něho zasvěcena…." Benschové žili v chalupě čp. 10 po staletí. Stojí vedle kaple dodnes. Od roku 1876 vede ke kapli a dál na Starou horu Křížová cesta. Končí u studánky, která má podle pověsti léčivé účinky. Při větrné kalamitě v roce 1966 byla poškozena studánka i socha anděla u posledního 14. zastavení. Během několika dalších let vandalové (známe je jménem) strhli všechna kamenná zastavení Křížové cesty a svrhli je do údolí. V letech 1999 až 2001 místní lidé a přátelé Veselého výletu opravili úvodní kapličku, dřevěný kříž, jednotlivá zastavení Křížové cesty, kapli sv. Anny i samotnou cestu. Příběh Ježíše Krista nově vypráví obrazy pomocí barevných symbolů provedených technikou smaltované malby od výtvarníka Aleše Lamra. V kapli se každoročně v neděli před sv. Annou (26. 7.) koná bohoslužba. Křížová cesta prochází okrajem osady Stará Hora, která je jedním z nejzachovalejších souborů lidové architektury v Krkonoších.

Galerie Veselý výlet

Hrabě Berthold Aichelburg byl vyznavačem léčby studenou vodou. V roce 1855 se rozhodl zřídit tady v Temném Dole vlastní lázně vedle staré chalupy Josefa Zineckera nechal postavit tento dům. Studenou vodu si však hosté neoblíbili a raději jezdili do Janských Lázní s horkými prameny. Bertholdův úmysl připomínají už jen dvě ocelové nádrže v lese nad domem, do kterých se pramenitá voda jímala. Nevíme, zda Aichelburgové dům prodali ještě za života Bertholda, ale brzy po vzniku se stal ubytovacím hostincem. Při velké povodni v červenci 1897 proud odnesl třetinu zděného přízemí, ale dům, tehdy vlastněný Josefem Bockem, zůstal stát a byl brzy opraven. Novými majiteli se po povodni stali hospodští Henschelové. Sousední chalupu proud odnesl celou. Na jejím místě bylo v roce 1993 zřízeno Lapidárium remedium, ozdravná sbírka opracovaných kamenů. Připomíná 40 let nesvobody, kdy i kulturní dědictví nic neznamenalo. Cílem sbírky je záchrana poškozených objektů, jejich oprava a vrácení na původní místo. I Bertholdovu domu byla vrácena původní podoba a význam - služba krkonošským hostům. Jako za Aichelburgů si tu slušní lidé mohou vypůjčit klíč od lesního hrádku Aichelburg.

Zaniklá sklárna

Jednu z největších skláren v Čechách na tomto místě, u zdroje dřeva i vodní síly, založil v roce 1846 Augustin Breit. Už v roce 1854 provoz koupil a rozšířil Ferdinand Unger. Celkem 20 objektů sklárny stálo na obou březích řeky Úpy. Tvořila ji Helenina huť tady na levém a Dorotina huť na pravém břehu, dílna pro výrobu modelů a forem, brusírna s 50 brusnými koly, palírna a sklad potaše, stoupa a mlýn na drcení křemene, malířský ateliér, sklářská střihací dílna, sklady na suroviny i výrobky. V roce 1858 tu pracovalo celkem 314 lidí, z toho 28 sklářů, 16 tavičů, 100 brusičů a 12 malířů skla. V Temném Dole se vyráběla široká škála výrobků - tabulové a zrcadlové sklo, syrové sklo v tyčích, korále, knoflíky, díly pro lustry včetně křišťálu, tabulové servisy, poháry a jiné luxusní výrobky. Ročně se odtud vyvezlo zboží za 300 000 zlatých do celé Evropy, Ameriky, Asie, Austrálie i Afriky. V letech 1873 až 1886 sklárnu vlastnil a vedl Karel Bennoni, který zkušenosti získal jako správce velké sklárny hraběte Harracha. Posledními majiteli byli G. a A. Steinbrecherovi, kterým povodeň v roce 1897 zničila celou Heleninu huť a většinu dalších pomocných objektů. Do roku 1945 se v Temném Dole sklo již jen brousilo, potom sklárna zanikla úplně.

Dixova brusírna dřeva

V druhé polovině 19. století horalé na řece Úpě postavili první průmyslové stavby. V maršovském panství to byly vedle sklárny a přádelny lnu brusírny dřeva. Čtyři stály ve Velké Úpě, tři v Temném Dole, dvě v Horním Maršově a jedna ve Spáleném Mlýně v Malé Úpě. Všechny brusírny (Holzschleifen), kterým se říkalo podle zakladatelů Kneifelova, Adolfova, Hoferova, Braunova, Dixova, Fiebigerova ap., zřídili místní lidé. Většina z nich byla i s vodními díly zničena po roce 1945, dodnes se zachovala pouze tato jediná. I proto je chráněnou památkou.Vážený mlynář ze Starého mlýna ve Velké Úpě Ignaz Dix ji založil v roce 1868 a byla největší, nejmodernější a nejkrásnější. V počátku továrna sloužila pouze k broušení smrkových špalků na dřevěnou vlákninu pro papírny. Hlavními brusnými nástroji byla velká pískovcová kola, o jejichž zdrsněný povrch se dřevo brousilo. Někdy po roce 1905 přibyla třípodlažní výrobní hala s výrobou pevného balícího papíru a lepenky. Tehdy v továrně u Dixů se šesti brusy a jedním papírenským strojem pracovalo 40 lidí. Dřevo tu brousili až do požáru 21. 4. 1965. Po dvou letech obnovilo provoz Výrobní družstvo Mechanika, které tu 25 let vyrábělo drobné spotřební předměty.

Bitva u Horního mostu

Válka o bavorské dědictví mezi Rakouskem a Pruskem v roce 1778 se dostala i do Krkonoš. Pruské vojsko Libavským průsmykem u Žacléře vtrhlo do Čech a sedláci z Maršova a okolí utekli s cennostmi a hlavně s dobytkem do horské vesnice Velká Úpa. Nejužší místo vstupu do hor tady u Horního mostu střežili horalé, mladí rekruti z Vrchlabí a kompanie Chorvatů. Eskadrona pruských černých husarů a batalion pěšáků, zlákaní tučnou kořistí, sem přitáhli od Maršova 4. září 1778. U zátarasů na mostě byli ze zálohy přepadeni a tvrdě poraženi. Hned po prvním výstřelu padl pruský velitel baron Unruh von Rudolfstadt a potom ještě 11 husarů a 20 pěšáků. Ostatní byli zajati nebo utekli do lesů. Více se pruská armáda do hor neodvážila. I tato událost přiměla budoucího císaře Josefa II. k návštěvě Krkonoš v roce 1779. Osobně se zasadil o zřízení kostela v Malé a Velké Úpě. Snad tím ocenil statečnost horalů. Na paměť tu byla umístěna deska s popisem události a dvěma zkříženými meči. Ztratila se někdy po roce 1945. Od mostu je nejsnadnější výstup po 400 kamenných schodech k obnovenému lesnímu hrádku Aichelburg. Novoromantická stavba je vidět z protější strany silnice.

Lesní hrádek Aichelburg

Náhlá smrt Bertholda, hraběte z a na Aichelburgu (1823 - 1861), majitele panství Maršov a Bělohrad, zarmoutila obyvatele úpského údolí i zaměstnance panství. Rozhodli se postavit skutečnému šlechtici netradiční pomník. Místo na úbočí Světlé hory vybral a stavbu řídil nadlesní Johann Miksch, za podpory správce panství Heinricha Schuberta. Lesní hrádek Aichelburg byl slavnostně otevřen 9. září 1863 a v kamenné hradní síni umístěna busta Bertholda, zhotovená podle obrazu modelářem ze sklárny v Temném Dole F. Hauptfleischem. Na horní plošině, kde je nyní vodovod, stála krytá lesní střelnice. Na nádvoří Aichelburgu se konaly slavnosti a zábavy s tancem. Když panství Maršov koupili v roce 1883 Czernin-Morzinové, ustal zájem o hrádek a stavba začala rychle chátrat. Busta byla přenesena do hrobky Aichelburgů v Maršově, zanikly přístupové cesty, hradní síň se zřítila. Až po roce 1989 mohla vzniknout iniciativa pro obnovu Aichelburgu. V létě 1992 byl proveden stavebně historický průzkum a 14. října 1995 přímo pod věží vznikla dohoda o založení Hradní společnosti Aichelburg s cílem obnovy památky, cest a vytvoření vycházkové trasy. V roce 1996 byla společnost ustavena a začaly první záchranné práce a shánění financí. Velký podíl na uskutečnění měl předseda společnosti Oldřich Lábek a tajemník Milan Vích. Návrh, projekt a obnovu hrádku provedla v letech 1998 a 1999 Stavebně inženýrská firma Klimeš Horní Maršov. Busta Bertholda Aichelburga se do hradní síně vrátila 6. listopadu 1999.

Nad Křižovatkou

Luční enkláva Nad křižovatkou (původně Bantenberg) vznikla na konci 16. století. O obtížné přeměně pralesa na louku dodnes vypovídají mohutné agrární valy a terasy z vysbíraných kamenů. V roce 1945 a 1946 byli německy mluvící hospodáři vystěhováni a louky od té doby nejsou koseny. Větší část jich Nad Křižovatkou byla později zalesněna. Výjimkou je malé hospodářství rodiny Alberovských přímo pod cestou. Ti louku dosud obhospodařují jako za starých časů. Chalupa Ligna výše vlevo se dříve jmenovala Aichelburgbaude. Patřila horalům Ettrichům, kteří využili oblibu lesního hrádku Aichelburg a v domě zřídili příležitostný hostinec s ubytováním hostů. Těm nabízeli především domácí chléb, mléko, máslo, tvaroh, syrečky, ale i sem vynesené pivo. Takové pohoštění dnes najdete v chalupě u Sosnů na Valšovkách, 3 km odtud. Po roce 1882, kdy panství Maršov koupili Czernin-Morzinové, vznikaly lesní cesty pro zimní svážení dřeva. V létě dřevaři připravili kulatinu a metrové dřevo do hrání. V zimě sešlapali sníh a po upravené trati sváželi na saních rohačkách dřevo dolů do údolí. Najednou naložili až 3 kubíky dřeva. Po této cestě přibližovali dřevo z úbočí Světlé hory k brusírnám dřeva a sklárně v Temném Dole.

Velké Tippeltovy boudy

Až do 16. století pokrýval Krkonoše původní prales ve kterém žili i medvědi, rysi a vlci. Tehdy se doly na stříbro v Kutné Hoře dostaly do úpadku kvůli nedostatku důlního a palivového dřeva. Proto císařský horní hejtman a majitel východních a středních Krkonoš Kryštof Gendorf prosadil lesní těžby v horách. Přišli sem lesní odborníci a stovky rodin dřevařských pacholků (Holzknechtů) z Tyrol, Štýrska a Korutan, aby vytěžili les. Dřevo krátili na špalky a ty pomocí žlabů a plavebních přehrad - klaus splavili dolů do řeky Úpy a dál po Labi ke Kutné Hoře. Lesní těžby pod Sněžkou začaly v roce 1566 a už v roce 1609 komise kutnohorských úředníků zjistila, že téměř všechny porosty jsou smýceny. V dochované zprávě je uvedeno, že dřevařské rodiny "v mejtech sobě budky stavějí, seno sklízejí a mnoho dobytkův i v lesích chovají". Některé luční enklávy si uchovaly jména, která dostaly podle svých zakladatelů. Tak i Velké Tippeltovy boudy, které byly 400 let místem těžkého života horských zemědělců. Po odsunu starousedlíků v důsledku 2. světové války ustalo hospodaření a z chalup se staly objekty pro rekreaci. Ke cti nových majitelů patří, že zdejší chalupy zůstaly jedním z nejzachovalejších souborů lidové architektury v Krkonoších.

Valšovky

Jméno luční enklávy, které se také říká Vlašské boudy (podle Walschabauden), připomíná její zakladatele, kteří přišli do Krkonoš po roce 1566 z jižního neboli vlašského Tyrolska. Po ukončení lesních těžeb se tu dřevaři usadili a lesní mýta přeměnili na intenzivně obhospodařované louky. V létě dvakrát sklidili seno a dvakrát louky pohnojili kejdou. Další seno a pastvu získávali z lesních pasek. Po staletí se přímo v chalupách vyrábělo horské slané máslo, původní krkonošské syrečky a další "obyčejné" produkty. Mezi světovými válkami se z Malé a Velké Úpy denně 5000 litrů mléka v konvích sváželo na saních rohačkách nebo snášelo na krosnách dolů do výkupu trutnovské mlékárny. Po odsunu německy mluvících osadníků horská hospodářství téměř zanikla. V roce 1983 si David a Věra Sosnovi koupili do své chalupy první krávu. Po roce 1990 založili horskou farmu a tak si tady na Valšovkách můžete dát jako za starých časů výborný domácí jogurt, mléko, buchty, chleba s tvarohem a jiné dobroty. Je otevřeno denně mimo pondělí vždy do vyprodání zásob.
Z Horního Maršova sem vede přes lesní hrádek Aichelburg a Velké Tippeltovy boudy vycházková trasa Aichelburg. Toto je její poslední zastavení. Hezký den vám přeje Hradní společnost Aichelburg.

Fucknerova paseka

Malá luční enkláva se jmenuje podle dřevařů Fucknerů, kteří v 17. století louku s jednou chalupou založili. Pozdějšími vlastníky byli Tippeltové, Gleissnerové a asi od roku 1885 majitelé maršovského panství Czernin-Morzinové. Ti chalupu přeměnili na hájovnu, lesnímu provozu slouží dodnes. V roce 1980 pod hájovnou lesníci oplotili část lesa a založili tu přezimovací oboru pro jelení zvěř. Uzavřením vysoké zvěře zpravidla od konce listopadu do konce dubna se chrání mladé lesní porosty. Jelení zvěř v době nouze ráda loupe kůru mladých smrků a okusuje pupeny neodrostlých stromků. Každoroční uzavření 400 až 420 kusů jelení zvěře v 18 krkonošských přezimovacích oborách zabrání ročně miliónovým škodám. Systém obor umožňuje zachovat současné stavy zvěře, které by se jinak kvůli obnově imisemi poškozeného lesa musely výrazně snížit. Ve zdejší oboře přezimuje podle slabého nebo silného začátku zimy od dvaceti do třiceti pěti kusů jelení zvěře, převážně laní a kolouchů. Nejméně tu bylo 11 a nejvíce 72 kusů. Pro ně lesníci připravují na každou zimu 20 tun sena, 10 t plodů a granulí a někdy až 15 t řepy. Společně s jeleny přikrmují zpravidla deset kusů srnčí zvěře. V okolí obory je nutné zachovat klid, největším nebezpečím pro zvěř jsou volně pobíhající psi.

Hlušiny

Protáhlé luční enklávě tady na Vlašském vrchu se dříve říkalo Totenboden, tedy Mrtvá půda. Nepřesným překladem vzniklo pojmenování Úmrlčí boudy, které se až později změnilo na výstižnější Hlušiny. Jméno připomíná těžké hospodaření na východně orientovaném prudkém svahu. Hromady kamení v agrárních valech dokládají dřinu při přeměně lesa na louku. Na Hlušinách se dochovalo několik původních horských chalup, dvě nad cestou jsou zařazeny mezi chráněné kulturní památky. Právě ty a nejbližší chalupa pod cestou byly i s loukou založeny kolem roku 1820, tedy o 200 let později než chalupy a louky na vzdálenější, severní straně enklávy. V první polovině 19. století majitelé maršovského panství Aichelburgové umožnili horalům i na Hlušinách přeměnit další kus lesa na louku a dřevo použít ke stavbě nových stavení. Do chalupy čp. 259 vlevo nad cestou se v roce 1866 přiženil z protějšího Výsluní hospodář a občasný dřevař Anton Hampel. Jeho potomkům patří stavení dodnes. Se synem Rudolfem, také dřevařem, v roce 1905 sroubili nový dům. Rudolfův syn Liborius byl dřevařem celý život, stejně jako jeho syn Hartman. Libor, Hartmanův syn sváží dřevo z hor i dnes. K tomu má malou pásovou vyvážecí soupravu. Jeho otec, děd, praděd a prapraděd sváželi dřevo na saních rohačkách, ještě starší předkové předtím u smykovalo a plavili dřevo.

Historické centrum Velké Úpy

Úzkou ulicí, zatáčející vlevo od vás mezi skupinu domů, vedla do roku 1968 hlavní silnice do Pece. Tam v historickém centru obce bylo její nejužší místo. Kvůli nové silnici zanikla nedaleká Adolfova brusírna dřeva, pod silnicí za vašimi zády z ní zůstala jen někdejší majitelova vila. Když se vydáte po staré ulici ke kostelu, nejprve minete vpravo dřevěnou chalupu, dříve polesí Velká Úpa založené hraběnkou Amálií Schaffgotsch v roce 1825. V dalším domě s valbovou střechou na vysokém kamenném sklepení býval prastarý hostinec Habsburg. Černý dům naproti je jednou z největších roubených staveb ve městě. Starosta Vinzenz Hintner jej na místě starého domu postavil v roce 1906. Hned další dům vlevo stojí údajně na suterénu z 16. století, který je vidět z hlavní silnice. Ulici uzavírají vpravo bývalá fara z roku 1890 a budova školy postavená v roce 1860. Dominantní kostel Nejsvětější trojice vznikl v roce 1788 z popudu samotného císaře Josefa II., který obec navštívil o deset let dříve. Jeho zásluhu připomínal od roku 1908 pomník proti škole, ovšem po roce 1918 upravený na památník obětem I. světové války. Spolu s kostelem vznikl i hřbitov s řadou zajímavých náhrobků.

Nahoru