Můj život horolezce
Miroslav Lanč Šmíd
Výstava fotografií v galerii Veselý výlet v Peci pod Sněžkou,vernisáž 12. ledna 2001, pro veřejnost 13. 1. – 17. 4. a ještě od 4. 5. do 31. 5. 2001
Kurátorem výstavy a autorem doprovodných textů byl Pavel Klimeš. Mirkův archiv bez omezení otevřela paní Šmídová, jeho maminka. Na přípravě výstavy s Veselým výletem spolupracoval fotograf Ctibor Košťál (při výběru fotografií a zvětšování černobílých snímků). Tiskárna Ofset Úpice – Oldřich Šlegr zdarma vytiskl k výstavě plakát. Výstavu za přítomnosti autorovy maminky a rodiny, nejméně 120 přátel zahájil Václav Hornych, Jiří Havel a Pavel Klimeš. Některé fotografie jsou nyní vystaveny v galerii a v interiéru pensionu Veselý výlet v Temném Dole (2003). S odstupem času (leden 2013) hodnotíme výstavu Mirka Šmída jako nejúspěšnější ve více než desetileté historii galerie Veselý výlet.
Fotografie z velehor celého světa od váženého přítele Veselého výletu Miroslava Lanče Šmída jsme vystavili za přítomnosti autora už v roce 1992 v první, trochu provizorní galerii Veselý výlet v Peci pod Sněžkou. Nyní se do nové galerie Mirkovy fotografie se stejným tématem, ale ve větším rozsahu vracejí. Mirek Šmíd byl horolezcem světové třídy, který nás vedle velkých výstupů zaujal svou životní filozofií a způsobem života. Založil Mezinárodní festival horolezeckých filmů v Teplicích nad Metují, vydával plakáty, pohlednice, knížky, točil filmy, povídal o horách při promítání diapozitivů a hlavně stále fotografoval. Přivedl do hor hodně lidí a ukázal jim cestu, nám také. Prožili jsme spolu na čundrech krásné chvíle. Většinu vystavených fotografií kdysi vybral sám autor a byly často pořízené v extrémních podmínkách při těžkém lezení. Vedle barevných fotografií výstava představuje soubor černobílých snímků z expedice na nejkrásnější horu Himaláje Ama Dablam. Na podzim 1986 Míra Šmíd přelezl sólovým výstupem její západní stěnu jako první člověk na světě. V nejtěžším místě v horní části ledové stěny nalezl skobu, kterou tam zanechal Peter Hillary, syn nejslavnějšího horolezce. Právě z tohoto místa se zřítili dva lezci novozélandské výpravy. Mirek to věděl, přesto se zastavil, skobu vyfotografoval, vytloukl, strčil do ruksaku a vy ji na výstavě můžete vidět. Zvláštní částí expozice jsou Lančovy autoportréty. Přestože byl společenský člověk, většinu nejtěžších výstupů, jak se můžete na vystaveném přehledu dozvědět, přelezl sám. Přitom se i fotografoval a vznikly zajímavé snímky. Výstava graduje autoportrétem, který se jmenuje Poslední bivak. Vznikl desátého září 1992 v Yosemitech po několikadenním sólovém výstupu ve stěně Lost Arrow. Druhý den se Mirek Lanč Šmíd zřítil.
Pavel Klimeš, prosinec 2000
Jeden z doprovodných textů výstavy
Aljaška
jaro 1989, jaro 1991, jaro 1993 Aljašku, zdejší hory, přírodu a její lidi mám rád. Pořídil jsem si tu srub a chci tady brzy zůstat, možná napořád. Daří se mi tu lezení. Po výstupech na Mt. McKinley v roce 1989 přecházíme v roce 1991 s Joskou Rakoncajem celý masiv nejvyšší hory Severní Ameriky z jihu na sever. Je tu děsná zima, někdy víc než mínus čtyřicet. A ten vítr. Ještě se vracím, abych sám prošel impozantní Cassin Ridge, který končí rovnou na vrcholu. Uprostřed cesty potkávám prý nejlepšího amerického lezce Mugs Stumpa, o jehož výstupu západní stěnou Mount Tyree v Anktarktidě Chris Bonington napsal, že šlo o nejhodnotnější výkon v dějinách horolezectví. Zrovna bivakuju, nabízím Mugsovi kávu a brzy poznávám skvělého člověka. Jsme si vlastně děsně podobný. Taky jenom leze. Později se dohadujeme, že by s námi šel na jaře na Mt. Everest, ale pak dá přednost doprovodu klienta na Mt. McKinley. Při tom se přesně rok po našem setkání uprostřed hor zabije. Na jaře 1993 dokončuji aljašské plány (prvo?) výstupen na Mount Hunter a hned nato zdoláváme Mount Foraker a opět McKinley. Pod horami se setkáváme s mým nejlepším přítelem Reudi Hombergerem ze Švýcarska a ještě stihneme před příchodem léta výstup na horu svatého Eliáše. Na příští jaro dohadujeme výpravu přes super hřeben Hummingbird (kolibřík) na Mt. Logan. Obhlížíme terén z letadla, ale pak už se loučíme a já spěchám za teplem a lezením do Kalifornie.
-pk- 2000
Fotografie z velehor celého světa od váženého přítele Veselého výletu Miroslava Lanče Šmída jsme vystavili za přítomnosti autora už v roce 1992 v první, trochu provizorní galerii Veselý výlet v Peci pod Sněžkou. Nyní se do nové galerie Mirkovy fotografie se stejným tématem, ale ve větším rozsahu vracejí. Mirek Šmíd byl horolezcem světové třídy, který nás vedle velkých výstupů zaujal svou životní filozofií a způsobem života. Založil Mezinárodní festival horolezeckých filmů v Teplicích nad Metují, vydával plakáty, pohlednice, knížky, točil filmy, povídal o horách při promítání diapozitivů a hlavně stále fotografoval. Přivedl do hor hodně lidí a ukázal jim cestu, nám také. Prožili jsme spolu na čundrech krásné chvíle. Většinu vystavených fotografií kdysi vybral sám autor a byly často pořízené v extrémních podmínkách při těžkém lezení. Vedle barevných fotografií výstava představuje soubor černobílých snímků z expedice na nejkrásnější horu Himaláje Ama Dablam. Na podzim 1986 Míra Šmíd přelezl sólovým výstupem její západní stěnu jako první člověk na světě. V nejtěžším místě v horní části ledové stěny nalezl skobu, kterou tam zanechal Peter Hillary, syn nejslavnějšího horolezce. Právě z tohoto místa se zřítili dva lezci novozélandské výpravy. Mirek to věděl, přesto se zastavil, skobu vyfotografoval, vytloukl, strčil do ruksaku a vy ji na výstavě můžete vidět. Zvláštní částí expozice jsou Lančovy autoportréty. Přestože byl společenský člověk, většinu nejtěžších výstupů, jak se můžete na vystaveném přehledu dozvědět, přelezl sám. Přitom se i fotografoval a vznikly zajímavé snímky. Výstava graduje autoportrétem, který se jmenuje Poslední bivak. Vznikl desátého září 1992 v Yosemitech po několikadenním sólovém výstupu ve stěně Lost Arrow. Druhý den se Mirek Lanč Šmíd zřítil.
Pavel Klimeš, prosinec 2000
Jeden z doprovodných textů výstavy
Aljaška
jaro 1989, jaro 1991, jaro 1993 Aljašku, zdejší hory, přírodu a její lidi mám rád. Pořídil jsem si tu srub a chci tady brzy zůstat, možná napořád. Daří se mi tu lezení. Po výstupech na Mt. McKinley v roce 1989 přecházíme v roce 1991 s Joskou Rakoncajem celý masiv nejvyšší hory Severní Ameriky z jihu na sever. Je tu děsná zima, někdy víc než mínus čtyřicet. A ten vítr. Ještě se vracím, abych sám prošel impozantní Cassin Ridge, který končí rovnou na vrcholu. Uprostřed cesty potkávám prý nejlepšího amerického lezce Mugs Stumpa, o jehož výstupu západní stěnou Mount Tyree v Anktarktidě Chris Bonington napsal, že šlo o nejhodnotnější výkon v dějinách horolezectví. Zrovna bivakuju, nabízím Mugsovi kávu a brzy poznávám skvělého člověka. Jsme si vlastně děsně podobný. Taky jenom leze. Později se dohadujeme, že by s námi šel na jaře na Mt. Everest, ale pak dá přednost doprovodu klienta na Mt. McKinley. Při tom se přesně rok po našem setkání uprostřed hor zabije. Na jaře 1993 dokončuji aljašské plány (prvo?) výstupen na Mount Hunter a hned nato zdoláváme Mount Foraker a opět McKinley. Pod horami se setkáváme s mým nejlepším přítelem Reudi Hombergerem ze Švýcarska a ještě stihneme před příchodem léta výstup na horu svatého Eliáše. Na příští jaro dohadujeme výpravu přes super hřeben Hummingbird (kolibřík) na Mt. Logan. Obhlížíme terén z letadla, ale pak už se loučíme a já spěchám za teplem a lezením do Kalifornie.
-pk- 2000