TEXTY K VÝSTAVĚ

MIROSLAV LANČ ŠMÍD

MŮJ ŽIVOT HOROLEZCE

Napsal v lednu 2001 Pavel Klimeš, který si vyhrazuje veškerá autorská práva!
Údaje jsou z vyprávění Miroslava Šmída a jeho knih Ze života horolezce 1991, Dva kroky od vrcholu 1989, Tropický led 1994, Vzpomínky na Patagonii 1988, Míra Šmíd 1983 a nepublikovaných rukopisů Everest 1992, Ama Dablam 1986, Medaile za horolezectví na Kavkaze 1980 aj.

1952 (11.5.)	-	narodil jsem se v Polici nad Metují
1965	-	začal jsem lézt ve skalách Ostaše
1967/68	-	Adršpach - vylezl jsem cestu Slunovrat na Starostovi (klasifikace VII C)
	-	Vysoké Tatry - první horolezecké túry v oblasti Téryho chaty, celkem jsem později podnikl
		ve Vysokých Tatrách 230 výstupů, z toho 80 v zimě a také 25 prvovýstupů, některé jako sólo
1972	-	Kavkaz - výstup na Bžeduch v oblasti Užby
1974	-	Rakouské Alpy - ledovcové túry na Ötztal a Grossglockner přes Pallaviciniho žlab
1975	-	poprvé jsem si zlomil obě nohy v lavině při sestupu z východní stěny
		Lomnického štítu ve Vysokých Tatrách
	-	Julské Alpy - Comiciho cestou na Jalovec
	-	Dolomity - výstup severní stěnou Comiciho-Dimaie cestou na Cima Grande
1976	-	Norsko - Trollryggen Anglickou cestou poprvé v zimě
	-	Švýcarské Alpy - Schneidegg Wetterhorn přímou Západní hranou
	-	V. Tatry - Velký Javorový štít sólovým výstupem cestou Poslední dostih
1977	-	Pamír - sólo na štít Korženěvské
1978	-	Švýcarské Alpy - prvovýstup severní stěnou Eigeru v zimě
	-	Yesemity - sólový výstup na El Capitan cestou Dihedral wall
1979	-	Pamír - prvovýstup Jižním kuloárem na štít Korženěvské, sólo
1980	-	Dolomity - zimní výstup na Civettu přes Via dei Fodom
	-	Cordillera Huayhuash - prvovýstup západní stěnou Yerupajá Sur, sólo
1981	-	Kavkaz - prvovýstup na Ulu Tau severní stěnou přes Padající kameny, sólo
		- prvovýstup na Ťuťu-baši cestou Ňuňu
	-	Alpy - sólový výstup severní stěnou na Aiguille du Plan
		- sólový výstup Švýcarskou cestou na Aiguille Verte
1982	-	Alpy - zimní sólový výstup na Mont Blanc du Tacul cestou Triangl, Jeager, Gabarrou
	-	Kavkaz - zimní sólový výstup na Nakra Tau Italským kuloárem
	-	Fanské hory - prvovýstup západní stěnou na Badchanu a cestou Loweho na Mirali
1983	-	Alpy - zimní sólový výstup na Grandes Jorasses cestou Rubáš
		- zimní sólový výstup severní stěnou na Matterhorn
	-	Kavkaz - zimní sólový výstup severní stěnou na Donguz Orun
1984	-	Himaláje - účastník expedice při prvovýstupu Jižní stěnou Lhoce Šar
	-	- účastník expedice při prvovýstupu Západní stěnou Dhaulágiri
1985	-	Kavkaz - prvovýstup severní stěnou na Džangi Tau, sólo
1986	-	Afrika - sólový výstup Diamantovým kuloárem na Mount Kenya
	-	Skotsko - sólové výstupy na Ben Nevis cestou Point Five Gully a Zero Gully
	-	Pamír - Borodkinovou cestou na Pik Komunizmu
	-	Himaláje - prvovýstup západní stěnou na Ama Dablam, sólo
1987	-	Himaláje - účastník neúspěšné expedice na Mount Everest
	-	Kavkaz - seskok padákem z Bžeduchu
	-	- poprvé jsem si zlomil zadek a záda při paraglidingu
1988	-	Alpy - výstup severní stěnou Eigeru
1989	-	Alpy - sólový výstup Ostrohou Brenvy na Mont Blanc
	-	- seskok padákem z vrcholu Mont Blancu
	-	Aljaška - sólový výstup na Mount McKinley cestou Orient expres
	-	- výstup Messnerovým kuloárem na Mount McKinley
1990	-	Patagonie - sólový výstup Irskou cestou na Aguja Poincenot
	-	- sólový výstup Americkou cestou na Fitz Roy
	-	- výstup Maestriho cestou na Cerro Torre
	-	Krym - sólový výstup Fantikovou cestou na Zámek
	-	Ťan-šan - výstup na Chan Tengri
	-	Afrika - výstup na Mount Kilimandžáro
1991	-	Kordillery - výstup na Aconcaguu
	-	Aljaška - přechod Mount McKinley z jihu na sever a sólový výstup
		na Mount McKinley přes Cassin Ridge
1992	-	Himaláje - jako vedoucí výpravy na Mount Everest jsem dosáhl Jižní sedlo
1993	-	Afrika - výstup na Mount Kenya a Mount Kilimandžáro
	-	Aljaška - prvovýstup ?? cestou na Mount Hunter
	-	- výstup na Mount Foraker
	-	- výstup na Mount McKinley
	-	-výstup jihozápadní stěnou na Mount Saint Elias
1993 (11. 9.)	-	Yosemity - při sólovém výstupu na Lost Arrow jsem se zřítil, bylo mi 41 roků.

Po oslavě svých šestadvacátých narozenin vyrážím na Big Wall. Vybírám si cestu Dihedrall Wall, půjdu sám. Je zde nejméně kyvadlových traverzů. Beru jídlo a pití na pět dní, čtyřicet kilogramů výstroje. Šedesát skob a vklíněnců, čtyřicet karabin, dva 180 centimetrů dlouhé provazové žebříky, tři šplhadla, tři lana, pět nýtů do kompaktní skály, dvě kladiva na skoby, vrták na nýty, spacák, speciální skládací plošinu, která se dá pověsit na jedinou skobu a je to docela pohodlné lůžko. Přede mnou je cesta na vrchol El Capitana vysoká tisíc metrů, dvacet sedm lanových délek. Z pěti dnů se stává osm, užívám si. Mezi americkými horolezci je zvyk zanechávat za sebou skálu v původním stavu. I když jsem cizinec, musím jej respektovat. Vytloukat po sobě skoby však pro mne znamená absolvovat tisícimetrovou cestu třikrát: nahoru na vzdálenost lanové délky, zatlouct jistící skoby, slanit dolů k první skobě a pomocí šplhadel znovu nahoru, cestou skoby vytloukat. Pořád dokola. Vracím se vysušený jako treska, dva dny takřka bez přestávky piju vodu a pivo.

Ve stanu se trochu nesměle ptám Fritze, jestli bychom nemohli jít už zítra na Ice Couloir Diamond. Podmínky už stejně lepší nebudou, spíš horší. A půjdeme bez lana, jasný? Vezmeme ho s sebou pro případný ústup, pro návrat se bude hodit tak jako tak. Fritze to trochu vyvádí z míry, nečekal tak radikální návrh, ale nakonec souhlasí. Nemůžu spát. Hlavou se mi honí všechno možné. Jsem rád, že jsme se dohodli na lezení bez lana. Bylo by teď asi hloupé říct Fritzovi, že bych chtěl lézt sám sólo. Je to můj dávný sen, snad už sedm let, od té doby, co jsem poprvé viděl snímky cesty narovnané Chouinardem. Rampouchy, visící kolmo dolů … Když jsem se později trochu naučil lézt v ledu, stal se Diamantový kuloár na Mount Kenya jedním z mých sólolezeckých snů. A teď si to mám pokazit výstupem ve dvou a s lanem! Můžu navrhnout Fritzovi, že chci lézt nejprve sám a potom my dva nebo naopak, ale nezdá se mi to. "Fritz, víš co? Já si vezmu jenom kameru. Chci natočit dobrý film z ledolezení, ve kterém budeš hrát hlavní roli. Ty vezmeš foťák, já ti dám jeden film a všechno naexponuješ dvakrát, O.K.?" "Jo". Tak gute Nacht. Pořád nemůžu spát. Co když se Fritzovi něco stane? Zraní se, zabije, co pak? A co když spadnu já? Tam už je to dost výška. Navíc jsem tu v Africe na švýcarský pas Hombiho. Venku je divoký vítr a mně se hlavou honí takovéhle divočiny. Usínám, vítr zacloumá stanem a začíná to znova. Když to vylezli Maďaři, tak já taky. A toho Fritze uhlídám …..
Druhý den přelézáme sólově Diamantový kuloár, natočíme film a uděláme spoustu záběrů. Paráda. Další den napadne v základním táboře rovníkové Afriky dvacet centimetrů sněhu a krup.

Úžasnou, krásnou, posvátnou, osamocenou pyramidu skal, sněhu a ledu, himalájský Matterhorn poprvé vylezla parta Edmunda Hillariho v roce 1961. Potom nepálské úřady dlouho nevydaly na svatou horu povolení. Už od roku 1982 mezi přáteli mluvím o krásné hoře poblíž Everestu, ale takových snů je mnoho. Jenže na jaře 1984 přijíždím do Nepálu na expedici na Lhoce Šar a hned si nechávám na ministerstvu turistiky v Kathmandu zaknihovat vlastní ADR ROCKS EXPEDITION AMA DABLAM - dosud neprostoupenou impozantní západní stěnou. První volný termín je na podzim 1986. Pak se vydám pod Lhoce a cestou poprvé vidím "svou" horu.
10. až 14. října 1986 sám přelézám západní stěnu Ama Dablam a "normální" cestou se vracím do tábora. Určitě můj nejkrásnější výstup. Objektivně nebezpečné dolní partie stěny pod vysutými seraky procházím co možná nejrychleji. I tak jsem v hlavní trase ledových lavin několik hodin. Sklon stěny se mění - 70, 60, 80, nejméně 50, ale v nejtěžších místech devadesátistupňový kombinovaný terén ledu a skály. Tady lezu bez rukavic úplně v transu, vzdálenější svět kolem sebe nevnímám. V bivaku uprostřed stěny musím sebe i věci přivázat k ledovcovým skobám. Další den zastavuju po pěti hodinách lezení deset metrů pod vrcholem. Dál dnes nepůjdu. Vykopu záhrab a postavím stan. Chci realizovat svůj bláznivý sen - přespím na vrcholu. Začínám ve stanu vařit, mám pocit spokojenosti. Parááda. V duchu děkuji všem, kteří mi k tomuto místu a pocitu pomohli.

Čtyřčlenná skupina Petera Hillariho, syna slavného Edmunda Hillariho, nastoupila do západní stěny Ama Dablam v roce 1979. Dostali se zhruba do poloviny stěny, když na ně spadly ty děsný seraky. Myslím, že dva horolezci zahynuli, záchrannou výpravu tenkrát vedl Reinhold Messner. Dole nad nástupem nacházím ještě jejich fixní lana, po kontrole je mohu použít. Hlavní překvapení mě však čeká skoro na konci prvního výstupového dne. Nacházím místo, kde došlo k tragedii. Zbyly tu dvě skoby, smyčky, kus slaňovacího lana. Nepříjemný pocit. Na chvíli zastavuji, chci nalezené svědectví jedné himalájské události vyfotil. Pak mi to nedá a tu skobu s kruhem vytluču a strčím do báglu.

Sestup z Ama Dablam po hřebenu mi dává zabrat. Zpočátku jdu normálně, pak se sklon zvětšuje, a tak slézám čelem ke svahu, pomáhám si cepínem a hákem. Už jsem hodně nízko, když spatřím okrajovou trhlinu, táhne se přes celý svah. Opatrně našlapuji, v mžiku se bořím. Instinktivně roztáhnu ruce, i batoh na zádech mi pomohl. Dívám se do třicetimetrové díry pod sebou. To jsem měl štěstí. Dostávám se nad vysoký převis, musím slanit. Jenže lano nestačí dolů dvojitě, zatloukám skobu a uvážu ho na pevno. Zůstane tady, snad se bez něj později obejdu. Bivakuju. Ráno se zbavím ruksaku. Nechám si jen cepín, hák, mačky, exponované filmy a jeden foťák. Ostatní letí do údolí. Ještě jeden den těžkého slézání. Po několika dnech dojdu pod stěnu pro ruksak, tedy pro to, co z něj zbylo. Hillariho skoba je tam, proto ji tu můžete vidět.

Pod žulové patagonské věže jsem přijel počtvrté. Všechno tady záleží na počasí, které se změní i několikrát za den. Patagónský vítr dělá z výstupů peklo, ale taky připravuje jedinečné scenérie plné rozervaných mraků a barev. Jenže někteří horolezci po několikatýdenním číhání na dobré počasí odjeli, aniž hory uviděli na vlastní oči. Sám jsem tu zažil mnoho hodin, dnů a týdnů čekání, neúspěšných pokusů, až jsem najednou na správném místě ve správný čas. Je jasno a lezu sólo na nejvyšší Fitz Roy, počasí drží a tak přidávám sólově neméně hezký sousední Aguja Poincenot. Ani se mi nechce věřit, že bych mohl stihnout ještě třetí kopec, magické Cerro Torre neboli Horu věž. V minulých letech jsem byl už dvakrát těsně pod vrcholem, pak se přihnala bouře. Zdejší zdivočelé počasí plné větru, sněhu a krutého mrazu nejprve přepadne Torre a pak teprve další hory. V základním táboře přiberu do party mladého Argentince, abych měl parťáka na druhý konec lana. Nástup přes okrajovou ledovcovou trhlinu, začátek Maestriho cesty, první lanová délka v žulové stěně. Následuje jich ještě čtyřiadvacet. Banánová spára, první komín, traverz v nýtech přes velkou plotnu, druhý komín plný ledu, vrcholová stěna, to znám z minula. Ještě vrcholový ledovec a jsem za svou vytrvalost odměněn. Dívám se z vrcholu Cerro Torre na obrovsky rozlehlý ledovec Hielo Continental, kde se pravidelně dotváří zdejší špatné počasí, na druhé starně vidím sluncem zalité patagónské pláně a jezera, kam vítr mraky sice nedožene, ale sužuje vše živé svou silou a soustavností. Prohlížím si ze shora okolní věže. I Argentinec je šťastný. Přestože jsou to jejich hory, je toto první argentinský výstup na Cerro Torre. Krásný závěr mojí patagónské historie.

Aljašku, zdejší hory, přírodu a její lidi mám rád. Pořídil jsem si tu srub a chci tady brzy zůstat, možná napořád. Daří se mi tu lezení. Po výstupech na Mt. McKinley v roce 1989 přecházíme v roce 1991 s Joskou Rakoncajem celý masiv nejvyšší hory Severní Ameriky z jihu na sever. Je tu děsná zima, někdy víc než mínus čtyřicet. A ten vítr. Ještě se vracím, abych sám prošel impozantní Cassin Ridge, který končí rovnou na vrcholu. Uprostřed cesty potkávám prý nejlepšího amerického lezce Mugs Stumpa, o jehož výstupu západní stěnou Mount Tyree v Anktarktidě Chris Bonington napsal, že šlo o nejhodnotnější výkon v dějinách horolezectví. Zrovna bivakuju, nabízím Mugsovi kávu a brzy poznávám skvělého člověka. Jsme si vlastně děsně podobný. Taky jenom leze. Později se dohadujeme, že by s námi šel na jaře na Mt. Everest, ale pak dá přednost doprovodu klienta na Mt. McKinley. Při tom se přesně rok po našem setkání uprostřed hor zabije.
Na jaře 1993 dokončuji aljašské plány (prvo?) výstupen na Mount Hunter a hned nato zdoláváme Mount Foraker a opět McKinley. Pod horami se setkáváme s mým nejlepším přítelem Reudi Hombergerem ze Švýcarska a ještě stihneme před příchodem léta výstup na horu svatého Eliáše. Na příští jaro dohadujeme výpravu přes super hřeben Hummingbird (kolibřík) na Mt. Logan. Obhlížíme terén z letadla, ale pak už se loučíme a já spěchám za teplem a lezením do Kalifornie.

V komunistických časech není lehké z Československa cestovat do jakýchkoliv velkých hor. Díky několika slušným výstupům jsem už ve světě známý a zahraniční přátelé z různých alpinistických svazů mi pomáhají s výjezdy do hor celého světa. Jedině do velehor Ruska si mohu vše zařídit sám. Proto první zkušenosti ve velkých horách získávám hlavně na Kavkaze a Pamíru. Přestože zdejší zvyky nepočítají se sólovým lezením, právě tady podnikám dobré výstupy. V roce 1977 lezu první velké sólo na sedmitisícový Pik Korženěvské.

Všechny nejtěžší výstupy podnikám sám. Nejsem samotář, spíš naopak, ale sólolezení mě víc naplňuje. Nejsem hazardér, v extrémních místech se jistím. Sám postupuji mnohem rychleji než ve dvojici a tak zkracuji pobyt v nebezpečných místech. Kvůli samotě pořizuji tolik autoportrétů. Nemám koho fotit, nemá mě kdo vyfotit. Často mi v záběru chybí lidský i osobní projev či měřítko a tak zachycuji alespoň svůj stín, část výstroje i sebe sama. Realizace autoportrétů je v těžkých podmínkách někdy dost krkolomná, nebezpečná, dělá mi problém foťák vyndat i někam nainstalovat. Při osmidenním sólovém výstupu na El Capitana v roce 1978 se fotím každý den, abych doložil stoupající únavu. Několik autoportrétů pořizuji i při těžkém výstupu na Ama Dablam a potom hlavně na vrcholu. Tady jsem šťastný.
Jen nejbližší přátelé vědí, jaký jsem romantický poutník. Rád sedávám u ohýnku, miluju krásné přírodní scenérie, daleké výhledy. Takových chvil zažívám tisíce, jsem vlastně celý dospělý život na cestě. A právě ta cesta mě baví, to jití někam je smyslem mého života. Tomu obětuju peníze i pohodlí. A rád to zachytím kamerou nebo foťákem.
I při své smrti jsem ve stěně osamělý. Po krásném jaru 1993 na Aljašce jsem se dohodl s maďarským přítelem, že spolu vylezeme těžkou cestu na El Capitana. Zatím nepřijel, tak si na rozlezení ordinuju úžasnou stěnu Lost Arrow, jen kousek od El Capitana. Vše jde dobře, jen mi dochází voda. Třetí den po zahájení výstupu mi zhoustne krev, až jsem úplně malátný. V lehkém terénu před koncem cesty se zřítím do údolí. Nahoře ve stěně zůstává foťák s posledními záběry. Popel z mého těla je rozptýlen ve skalách Ostaše, kde začal MŮJ ŽIVOT HOROLEZCE.

Nahoru
Zpět výstavu Můj život horolezce
Zpět na seznam výstav