Aichelburgové

Aichelburgové, původně starý korutanský rod, se do Krkonoš přiženili. Císařský a královský komoří Alfons Gabriel hrabě z a na Aichelburgu se během svého působení v Brně seznámil s Josefou hraběnkou Schaffgotschovou, narozenou v roce 1800 v maršovském zámku. V tu dobu Schaffgotschové, kteří drželi severní, slezskou část Krkonoš úctyhodných 600 let od 14. století do roku 1945, byli majiteli maršovského panství. I oni Maršov a s ním východní Krkonoše získali díky sňatku Jana Arnošta Antonína Schaffgotsche s Marií Alžbětou Valdštejnovou na začátku 18. století. Jedním z nejvýznamnějších potomků se stal Berthold Aichelburg.

Berthold hrabě z a na Aichelburgu 1823 - 1861

Berthold byl prvorozeným z 16 sourozenců. Že později Maršov sám zdědil, souvisí s tehdejším poměrem šlechty, ale i zemědělců k soukromému hospodaření. Přirozeně srostlé komplexy se nesměly dělit; převzal je vždy nejstarší nebo nejschopnější ze všech sourozenců. Ostatní se věnovali jiným zaměstnáním a byli případně jen vypláceni či pobírali podíl ze zisku.
Své dětství prožil Berthold na panství Bělohrad, dnes Lázně Bělohrad. V roce 1829 přesídlili jeho rodiče do Maršova v Krkonoších. Jen za několik měsíců později zemřela jeho matka. Berthold byl pětiletý, jeho sourozenci byli ještě mladší. Dostali proto vychovatele Karla Helschera, který děti také vyučoval. Zkoušky skládaly na veřejném gymnáziu v Jičíně. Tato doba, uprostřed strohého, ale romantického kraje, formovala Bertholda k čilému, přátelskému mladíkovi. Jeho otec ze znovu oženil a zdržoval se později zase na Bělohradu, kde ho spisovatel Karel Václav Rais popsal ve svých dílech.
Od zimního semestru 1836 byl Berthold v pražském konviktu piaristů, pak studoval na c. k. univerzitě v Praze filosofii a práva. V letním semestru 1843 nesložil ale předepsané zkoušky a znemožnil si tím kariéru ve státní službě.
Již v těchto letech byl dobrým pianistou, jeho hudební talent a záliba v hudbě propukly u něj v časném dětství. Již ve čtyřech letech hrál se svými rodiči, ve dvanácti začal hrát na varhany. Jako student se Berthold pohyboval nejen ve vyšších, exklusivních kruzích, častěji se nacházel mezi svými kolegy z gymnázia v Jičíně, Hradci Králové a Broumově, kteří si ho pro jeho srdečnost a jeho dobrodušný charakter vysoko vážili. Jako student práv se stal nejen mistrem hry na klavír, ale i dalších nástrojů, třeba na lesní roh. Jeho kompozice, které složil jako posluchač práv, sklízely všeobecný potlesk. Během letních prázdnin 1841 podnikl Berthold s jedním svým kolegou tehdy jistě ještě ne jednoduchou cestu do Švýcar. V městečku Schwyz se ubytoval v jednom z nejlepších hostinců. Oba studenti se vydávali za české řemeslníky, ale hostinský si již všiml dobrého chování mladých cestovatelů. Divil se ještě víc, když si jeden z nich sedl ke klavíru a začal hrát jako umělec z povolání. Jednomu z přítomných hostů se hra tak líbila, že požádal o přídavek. Berthold ale mínil, že teď to stačí, ale že by byl ochoten, dát večer koncert.
Ale pršelo, a zpráva o připravovaném představení se rozšiřovala pomalu; do hostinského sálu přišlo jen málo hostů. Přesto Berthold hrál a přijal vyzvání, svůj pobyt prodloužit a příštího dne koncert opakovat. Tentokrát hrál Berthold před plným auditoriem a sklidil bouři potlesku. Příjem 300 franků z prodaných vstupenek předal hostinskému k opatrování. Příštího dne se vydal již časně na cestu, napsal ale představenému obce dopis, ve kterém věnoval veškerý příjem tamnějšímu fondu chudých. A tak se teprve po jeho odjezdu městečko dozvědělo, že to byl hrabě Aichelburg z Čech, který zde koncertoval.
4. ledna 1845 vstoupil jako kadet do c. k. dragounského pluku číslo 1 arciknížete Jana. Pluk ležel tehdy v Maria Theresiopeli, maďarsky zvané Szabadka, dnes Subotica ve zbylé Jugoslávii. Berthold byl s jeho jednotkou občas ubytován také v západně od Budapešti ležícím Moru. Najednou 14. listopadu 1847 opustil jako podporučík vojenskou službu. Důvodem byla dívka, se kterou se během svých vojenských cest v jihovýchodně ležícím Temesvaru seznámil a do které se vášnivě zamiloval. 22. listopadu 1847 se Berthold v Temesvaru oženil s Theodorou Ernestinou Schulpovou, polovičním sirotkem, po c. k. hejtmanu, který zemřel dřív, než se narodila.
Ještě před svatbou převzal Berthold 30. července 1847 od svého otce Alphonse Gabriela oficielně panství Maršov, jak bylo v závěti jeho zemřelé matky určeno. Po zrušení poddanství a panského soudnictví dle císařského dekretu z 9. září 1848 se Berthold staral o zřízení c. k. okresního soudu v Maršově, jen aby zdejší obyvatelstvo nemuselo hledat politickou a právní pomoc v daleku. Tehdy byl Maršov také správně rozdělen na díly I., II., III. a IV., které jsou dodnes v denním životě hluboce zakořeněny.
Aktuelní učení o zdravé moci studené vody faráře Sebastiana Kneippa zaujalo Bertholda hluboce. Učením přesvědčen, stal se jeho stoupencem a zřídil roku 1855 v Temném Dole lázně na léčení studenou vodou. V drsném klimatu Krkonoš neměly velký úspěch a stal se z nich hostinec. (Po konci éry komunismu vznikla zde v letech 1993-1995 galerie a pension Veselý výlet). Sotva byla tato stavba hotova, postavil Berthold u maršovského zámku "Bräuhofsaal", sál pivovaru, kde se mohla scházet větší shromáždění, než v dosavadním hostinci. V sále měla hrát hlavně jím v roce 1855 v Maršově založená kapela, na jejíž koncerty se přicházelo z blízka i daleka. Berthold vybavil kapelu nemalým nákladem, vyučoval a dirigoval ji zpočátku sám, než zaměstnal vlastního kapelníka Jana Niegmanna, později c. k. vojenského kapelníka. V letech 1855 až 1861 složil Berthold pro kapelu mnoho tanců, hlavně kvadril a polek, plných něžných melodií ve stylu tehdy oblíbené moderní vídeňské taneční hudby. Několik jeho skladeb dostalo v Praze ceny. Tiskem jich vyšlo jen pár: Anina polka. Johann Hofmans Witwe, Praha (Kolekce "Oblíbené tance pro pianoforte od hraběte Aichelburga"). Karolínský valčík. Věnováno velectěnému panu Antonu C. Mudrochovi, veškeré pravé ruce, doktoru, rektoru, magnificenci Vysokého učení University Karlovy a emeritnímu děkanovi právnické fakulty. Jacob Fischer, Praha. Citerová polka. Věnováno velectěné slečně Marii, hraběnce z Lamberka. Jacob Fischer, Praha. Čtverylka pro Dorinu. J. Hoffmans Witwe, Praha. Čím déle, tím lépe. Polka. J. Hoffmans Witwe, Praha. Mlžná (Mrákotná) polka. (Francaise). Tři paragrafy z tanečního kodexu soudního plesu roku 1859. Věnováno pánům posluchačům práva na universitě v Praze. J. Hoffmans Witwe. Sněženková polka. J. Hoffmans Witwe, Praha.
V roce 1856 nechal Berthold postavit celnici v Horní Malé Úpě na pruské hranici. V Maršově pracovala tehdy již sklářská huť, Berthold chtěl zde usídlit ještě i další řemesla. Největší problém byl v nedostatečných silnicích. Přestože bylo již v minulosti podniknuto mnoho pokusů je zlepšit, byl Berthold prvním, který se tohoto těžkého úkolu ujal s velkou energií. 1860 byla hotova silnice mezi impozantními krkonošskými skalami na vrch Scholzenhöhe. Na cestě podél Úpy do Obřího dolu, k patě Sněžky, se pracovalo až do roku 1866. Roku 1859 zřídil Berthold uprostřed Maršova vodní silou poháněnou pilu na prkna spojenou se strojovou výrobou šindelů, tehdy nejrozšířenější střešní krytinou. Téměř současně přikročil ke stavbě již několik let projektované přádelny v Temném Dole. Do provozu šla v roce 1861, ale Berthold plánoval již její zvětšení. Tak se stal z majitele panství průmyslník.
Mezi chudinu nechal ročně rozdělit 150 - 300 sáhů (1 sáh = 6.82 m3) dřeva na topení, v určité dny v týdenu se vydávaly v zámku sociální podpory. Aby se sám o životních poměrech lidu informoval, navštěvoval, někdy i se svou ženou, dvory a chalupy. Berthold se zcela integroval do krkonošského veřejného života. Sám slavnosti nijak nemiloval a žil skromně, navštěvoval ale rád zábavy obyvatelstva. Jeho přátelství působilo dobře. Berthold požíval všeobecné důvěry a autority, 1861 byl navržen na poslance do zemského sněmu. Ze skromnosti svou kandidaturu odmítl a navrhl jiného, dle jeho názoru způsobnějšího MUDr. Bernharda A. Pauera z Trutnova.
Ve svém manželství měl čtyři děti: Alfonse, * Maršov 20.12.1848, který se později oženil s baronkou Karolínou Bees-Chrostin z Velichovek; Theodoru, * Maršov 2.9.1851, provdanou za Pala Csuzy de Czuz z Prešpurku, dnešní Bratislavy; Antonii, * Maršov 14.9.1854, později provdanou za syna velkého stavitele a projektanta Suezského kanálu, Josefa Negrelliho von Moldelbe. Jméno Moldau-Elbe dostal dle svých staveb na Vltavě a Labi. A konečně Bertholdu, * Maršov 13.7.1859, později provdanou za Oskara Ambro von Adamocz a v druhém manželství za Portugalce Jacquese Barona Oliveiru. Jako guvernantka dětí žila v Maršově Editha baronka Aichelburgová z korutanské větve rodu Zossenegg.
Hraběnka Theodora se v chladném podnebí Krkonoš necítila doma, a trpěla touhu po slunných, širých Uhrách. Také obyvatelstvo ji zřejmě moc nerespektovalo. Ráda nosila tehdy již dost staromódní krinolíny, které zavinily nepřímo i Bertholdovu smrt. Večer 12. května 1861 chtěl Berthold se svojí rodinou navštívit divadelní představení v Bräuhofu. Aby Theodoru v jejich širokých šatech poškádlil, objednal Berthold v její přítomnosti osm, místo čtyř lístků, také pro dva sourozence Bertholda, kteří byli v Maršově na návštěvě. Ale lokaj vtipu neporozuměl a koupil opravdu osm lístků. Když Berthold a Theodora přišli večer do plného sálu, viděli, že nezbylo míst ani pro zástupce místních úřadů. Představený okresu a hlavně jeho žena, byli hluboce dotčeni. Theodora udělala na to Bertholdovi před všemi scénu, která se ještě vystupňovala, když se Berthold představenému omluvil a pozval ho sednout si vedle něho. Theodora, dotčena v její pýše vyběhla ze sálu a šla k zámku. Zůstala ale před ním a chodila rozrušena sem a tam. Chtěla od Bertholda, který ji následoval, aby představeného okresu okamžitě vyzval na souboj, jinak se do zámku již nevrátí a odjede do Uher. Kdyby tehdy Berthold, i jen na oko, se ukázal s tím být srozuměn a nechal okamžitě zapřáhnout, byl by vztek Theodory cestou brzy vyplynul.
Příštího rána odjel Bertholdův mladší bratr Alfred a dvě sestry z Maršova, jen aby nemuseli být přítomni těmto manželským neshodám. Berthold tuto noc zřejmě vůbec nespal. Mezitím uklidněná Theodora vyslala k polednímu guvernantku Edithu Aichelburgovou k Bertholdovi, aby je usmířila. Ta dokázala ale pravý opak. Editha pak již jen viděla, jak Berthold hledá pistoli, kterou dostal od Theodory darem. Editha běžela pro Theodoru, ale když obě dorazily ke dveřím pracovny, slyšely již jen výstřel. Berthold se střelil přímo do srdce. Otvor byl malý a nekrvácel, takže ho považovaly zpočátku jen za omdlelého. Bylo ke 13. hodině 13. května 1861. Berthold měl 37 let, jeho syn dvanáct, dcery deset, sedm a jeden a půl. Theodora utekla na Nové Zámky u Hostinného k hrabatům Deymovým, a netroufala si dlouho zpět do Maršova. Když ji Bertholdova sestra Paulina na Nových Zámcích navštívila, řekla k ní: "Jsem vražedkyně tvého bratra".
Aby Berthold mohl mít církevní pohřeb, napsal předseda lékařské komise, která jeho tělo obdukovala, že "hrabě jednal v důsledku duševního rozrušení, kterému chyběla klidná úvaha". Příčinou tohoto abnormálního stavu se stala jeho známá léčba studenou vodou. Samotný farář napsal do úmrtní matriky "nejdobrotivější patron kostela, zemřel v důsledku chronického zánětu mozkových blan". Lehké si to lékaři neudělali, Berthold byl důkladně ohledán a jeho lebka přes čelo vodorovně rozříznuta. Byl pohřben za účasti veškerého obyvatelstva údolí Úpy ve tři hodiny odpoledne 16. května 1861 na maršovském hřbitově v hrobce, postavené v tehdy moderním novogotickém stylu.
Jak byl Berthold od svých zaměstnanců vážen a jak bolestně se jeho tragický konec dotkl celého Maršova se ukázalo v úmyslu, postavit mu pomník. V souladu s jeho charakterem se nemělo jednat o nějakou pyšnou sochu, ale o veřejnosti sloužící a do krajiny se hodící novostavbu romantického starobylého hrádku. Při jeho otevření 9. srpna 1863 dostal jméno "Aichelburg na Bertholdově výšině".
Theodora se provdala v roce 1864 podruhé, za Ludvíka svobodného pána Edera a odstěhovala se do Uher. Poté Maršov převzal nejstarší syn Alfons a o jejím dalším osudu žádné rodinné dokumenty již nic neuvádějí.

Ve Vídni napsal pro Hradní společnost Aichelburg pan Vladimír Aichelburg.

Upravil Pavel Klimeš, 1999, vyšlo v časopise Krkonoše.

Nahoru